Tvrze československého opevnění



Pechotni srub R-S 76 tvrze Hanicka
Pěchotní srub R-S 76 tvrze Hanička. Současný stav.



"Tvrz jest uzavřená soustava pěchotních a dělostřeleckých srubů, dělostřeleckých a minometných věží, podzemních ubikací pro  osádku tvrze, skladišť střeliva a různeho materiálu. Všechny tyto složky jsou spolu spojeny podzemními chodbami, na povrchu terénu jsou obklopeny souvislým pásmem překážek a tvoří tak samostatný celek."
Takto definovalo tvrze ŘOP.

Díváme-li se na obranné možnosti našeho opevnění, je zřejmé, že na ně měla zásadní vliv palebná síla jeho dělostřelectva. Vzhledem k tomu, že ve výstroji samostatných pěchotních srubů se žádné dělostřelecké zbraně nenacházely (protitankové kanóny vz. 36 i 9cm pevnostní minomet se považovaly za pěchotní zbraně), je zřejmě, že tvrzové dělostřelectvo hrálo klíčovou úlohu v palebném systému celého pevnostního pásma. Doplňovalo a zesilovalo palebné přehrady mezi samostatnými objekty těžkého a lehkého opevnění. Dá se říci, že tvrz díky svému strategicky výhodnému postavení bránila svým dělostřelectvem celý okolní prostor svůj a zpravidla ještě prostor sousedních tvrzí. Předností tvrze bylo i to, že nebyla odkázána pouze na strnulý systém bočních paleb, jak tomu bylo pravidlem u samostatných pěchotních srubů, ale díky svým otočným dělovým a minometným věžím mohla působit všemi potřebnými směry. Zjednodušeně lze říci, že jádrem každé tvrze byly dělostřelecké objekty, jejich úkolem byla palebná podpora, zajišťující souvislou palebnou přehradu po celé délce opevněné fronty, zatímco pěchotní sruby v její sestavě sloužily k jejich přímé ochraně, ovšem s možností působit i do sousedního opevněného pásma.
Vzájemnou vzdálenost tvrzí určoval dostřel težkých pevnostních zbraní. Jejich maximální vzdálenost mohla tedy být 22 až 23 km, aby se palebné vějíře částečně překrývaly nebo alespoň dotýkaly.


Pechotni srub R-S 77
Pěchotní srub R-S 77 tvrze Hanička v roce 1938


Účinného dlouhodobého odporu měly být tvrze schopny i v případě obklíčení.
V prostoru od Bohumína na Severní Moravě po Žacléř u Trutnova byla plánována výstavba celkem patnácti tvrzí. Pouze pět z nich se však do září 1938 podařilo stavebně dokončit, a to Smolkov na Ostravsku, Hůrka(Berghöhe) u Králík, Bouda (Baudenkoppe), Adam a Hanička v Orlických horách. Čtyři další byly rozestavěny: Šibenice na Opavsku, Skutina (jv. od Náchoda), Dobrošov a Babí (Stachelberg) na Trutnovsku. Výstavba tvrzí Milotický vrch, Gudrich (na Bruntálsku) a tvrze Kronfelzov u Branné byla z finančních a časových důvodů zrušena. (Posledně jmenovaná byla pak nahrazena projektem izolovaného dělostřeleckého srubu.) Pro tvrze Jírova hora a Poustka (Grünwald) mezi Náchodem a Trutnovem byla připravena dokumentace, ale stavbu se již nepodařilo zahájit. Zbývá už jen tvrz Orel na Ostravsku, jejíž jeden pěchotní srub (MO  -  S 20), zajišťující celistvost linie TO, byl postaven již v roce l936. Ostatní objekty této tvrze měly být postaveny až později, ale k tomu již nedošlo.
Speciálním případem je šestnáctá "tvrz" Orlík v Jeseníkách, která byla projektována bez podzemí a měla sloužit jako cvičná střelnice pro výcvik pevnostních jednotek. I tato tvrz měla v případě potřeby zasáhnout do obranných bojů, její výstavbu se však nepodařilo do září 1938 zahájit.


Popis jednotlivých typů tvrzových objektů:



Seznam Č.Třebová

Tuto stránku vytvořil Radek Alexandr Hrabčák s použitím následujících materiálů: Ráboň M., Svoboda T.: Československá zeď a Stehlík E.: Lexikon tvrzí.
Své otázky či připomínky můžete psát na e-mail: rhrabcak@czechin.cz
Úvodní stránka kapitoly o tvrzích
Hlavní stránka Československého opevnění